Metaná je s výjimkou Rakouska a Německa i ve světovém měřítku sportem malým, ale zároveň sportem velice starým, protože první dochované písemné zmínky jsou z roku 1192. Nejstarším obrazem zachycujícím hráče metané při hře, je olejomalba Pietera Bruegelse z roku 1565. Metaná vznikla a byla provozována na řekách a jezerech v alpských zemích, kde má dodnes největší tradici, zázemí a zároveň i největší a nejvýkonnější hráčskou základnu. /Pozn. – Rakousko má asi 110 000 registrovaných členů/. Právě v těchto zemích se vyrábí i špičkové hrací nářadí, které mj. prochází také svým vývojem a to, od dřevěných kotoučů s kovanou obručí bez možnosti výměny jakéhokoliv dílu, až po dnes dokonale zpracované ocelové konstrukce v kombinaci s umělými hmotami a gumou. Kluzné desky také prošly za posledních 30 let velmi rychlým vývojem, a to od dřevěných, až po dnes vyráběné gumové a umělohmotné s celou škálou výběru různých tvrdostí, kterou hráč může volit.
V Čechách se lední metaná provozovala neorganizovaně hlavně v příhraničních oblastech, zejména pak na Šumavě, ale např. i ve Dvořišti, Suchdole, Chlumu, Heřmanově Huti, Horní Plané a máme písemné zmínky i o moravském Přerově. V Přerově se v roce 1938 a 1939 odehrály dva ročníky turnaje s účastí 10. družstev. Nářadí tehdy vyrobila firma „Zapadlo“ pro oddíl Sokol Přerov, dle vzorku přivezeného p. Vrbou z Tatranské Lomnice. Zajímavostí je, že na turnaji v dresu Stavebního úřadu města Přerov startoval i projektant pavilonu „Z“ brněnského výstaviště p. Dr. Ing. Lederer.
První zmínky o metané v Heřmanově Huti /okr. Plzeň/ jsou z léta 1907. Tehdy z bývalé železárny vznikla sklárna, kterou otevřeli rakouští podnikatelé, bratři Stölzlové, a protože se s výrobou skla v Heřmanově Huti začínalo, přivedli s sebou i zkušené řemeslníky ze sklářsky rozvinutějších oblastí jižních Čech, ze Suchdola a Chlumu a několik sklářů i z příhraničních oblastí Rakouska. Právě skláři s sebou přinesli hru, které říkali „Eisstock Schiessen“ a která tehdy dostala český název „Holubi“. Říkalo se jí tak proto, že cílem hry byla dřevěná kostka, „holub“, a vznikl nepřesným překladem slova „Daube“ – středový kolík na „Taube“ – holub. Na zamrzlém rybníku se hrálo dřevěnými kotouči „Štoky“. Vyrobeny byly ze dřeva a osazeny kovaným kovovým prstencem.
Vždy proti sobě hrála dvě družstva a počet členů v družstvu kolísal od tří do deseti hráčů, tj. podle toho, kolik hráčů se sešlo. Každou hru začínali takzvaní „Maslící“ /kapitáni/, kteří se snažili své kotouče umístit co nejblíže cíli, holubovi /kostce/. Ten hráč, který měl kotouč nejblíže ke kostce počítal tři body. Pokud byli dva z jednoho družstva, počítali bodů šest. Hra pokračovala, dokud jedno družstvo neudělalo devět bodů. Tím hra končila a vítězové brali od poražených desetník. Další hru hráli proti sobě ti, kteří byli nejblíže kostce, proti těm, kteří měli kotouče nejdále. Takto se hráči v obou družstvech neustále obměňovali. Tehdejší pojetí pravidel bylo přece jen volnější, a trochu se i v jednotlivých lokalitách lišilo. Například v okolí Dvořiště se nehrálo do 9. ale do 12. bodů – „do poledne“, a kapitán družstva házel dvakrát.
Na Šumavě a v příhraničních oblastech sousedících s Bavorskem a Horním Rakouskem byly dříve desítky malých skláren. Právě skláři přinesli tento sport do Čech a byli zároveň i výrobci hracích kotoučů. Vyráběly je z tvrdého jasanového nebo hruškového dřeva na soustruhu na dřevo a do těla kotouče se vsadila a zaklínovala ručička, která byla vyrobena z houževnatého jasanového, akátového nebo javorového dřeva. Dřevo pro výrobu kotouče muselo být dokonale suché, protože kovová obruč /prstenec/ se ve sklářské peci nahřála, za tepla narazila na tělo kotouče a pak se rychle ve vodě zchladila. Pokud se vše udělalo správně, kotouč vydržel mnoho let, nepraskal, a mohl se i dědit mezi generacemi. Staré, vypálené formy z hruškového dřeva, používané při výrobě skleniček, posloužily právě jako již zmíněný cíl, kostky (holubi).
Počátky metané v okolí Lenory se nedají určit zcela přesně, ale založení sklárny v roce 1834 bylo pravděpodobně spojeno i s příchodem tohoto sportu. Jeden z žijících pamětníků, výrobců kotoučů, výborných hráčů, organizátorů a vůbec nadšenců tohoto sportu, který hrál metanou přes 60 let, p. Oswald Jaroš z Lenory vzpomínal, že už jeho dědeček vyráběl ve sklárně kotouče. Jako malý chlapec doprovázel otce, když se vylila Vltava na louky pod Lenorou a vytvořila velké ledové zrcadlo, chodili hrát, kdykoliv bylo jen trochu volného času. Lenora je jediné místo, kde tradice tohoto sportu nebyla nikdy přerušena, a hraje se už téměř 190 let.
Z řečeného vyplývá, že tento sport fungoval řadu století jako zimní lidová zábava, která pomáhala překonat zimní období zejména v horských oblastech. Sportem se stala až s nástupem registrací lidových spolků, později sportovních klubů a oddílů. Dnes je už sportem celoročním, protože civilizační vývoj umožňuje hrát i na rovných asfaltových, betonových, dlážděných nebo jinak upravených plochách. Samozřejmě došlo také k urychlení vývoje hracího nářadí, které toto vše umožňuje.