Fyziologické předpoklady
Hráč/ka by měl/a mít přiměřenou fyzickou sílu, přirozenou šikovnost a cit v ruce. V budoucnu to usnadní osvojení si některých návyků a umožní lepší řešení herních situací. Určitě by hráč měl před důležitým turnajem být odpočinutý a v dobré fyzické i psychické kondici. Zvyšuje to odolnost proti herní krizi, zvyšuje úspěšnost a přesnost hodů a tím pádem i uspokojení s podaným výkonem. Je potřeba nepodceňovat motivaci ke hře, a k vítězství nad soupeřem. Chuť do hry, dobré soustředění se, a pak i snaha o to, zahrát každý hod co nejlépe, je důležitou součástí na cestě za dobrým výkonem.
Oblečení
Nemělo by bránit ve volném pohybu a způsobovat otlaky nebo odřeniny při pohybu ruky (u ramene). Příjemný pocit z oblečení (ani horko nebo zima) je jedním z předpokladů pohody při hře.
- na léto lehké a vzdušné
- na zimu lehké, volné ale teplé
- boty zásadně pevné a pohodlné, ve kterých dobře drží noha, má to i bezpečnostní význam. V zimě by boty neměli promrznout. Plastové podrážky na ledě zpravidla ztvrdnou a kloužou. Doporučuji proto gumové podrážky. Není od věci vzorovaná podrážka, která snižuje klouzání nohou při pohybu, a hlavně při odhodu na preparovaném ledě. Speciální boty na led v zásadě doporučuji (asi 130 EUR), ale je na místě mj. i úvaha, jak moc se chci metané věnovat a zda chci investovat do dobrého profi vybavení. Toto platí pro veškeré nářadí.
Nářadí
Doporučuji mít alespoň vlastní ručičku a tři až čtyři desky, na které si zvykneme a časem bezpečně víme, co je s nimi možné provádět, resp. jaký druh hodu s nimi lze provádět. Doporučuji dvě pomalé desky (dvě tvrdosti) na usazování, a je-li to možné, tak dvě rychlejší desky na vyrážení. Ostatní tvrdosti desek dle povrchu se mohou půjčovat. Zkušenosti s volbou tvrdosti desek s ohledem na provedení potřebného hodu se nabývají poměrně pomalu a je dobré se obrátit o radu na zkušené kolegy nebo trenéry.
Ručička by měla vyhovovat hráči v několika parametrech. Délka ručičky podle vlastní délky paže a způsobu – stylu házení. Průměr, ovalitu a strmost kužele držadla si rovněž musí hráč osahat a ověřit sám a určit co mu nejlépe vyhovuje. Na led je možné mít ručičku mírně delší než na asfalt. Asfaltové ručičky by měly mít lehčí držadlo, tj. část, za kterou se smontovaný kotouč ručičkou drží.
Povrch držadla – omotávku doporučuji volit podle požadavku samotného hráče, tj. aby povrch neklouzal, nedělal otlaky v dlani, byl, pokud možno hráči příjemný a umožňoval dobré vypouštění kotouče. Neměl by „lepit“ v dlani. Lepivost omotávky lze částečně odstranit natřením obyčejnou školní křídou. Částečně může odstranit i jemné pocení ruky. Doporučuji i občas ruku omýt mýdlem a osušit.
Kotouč (mládež, ženy a muži, kteří často vyráží) doporučuji váhovou kategorii „L“. Ti, co často usazují, doporučuji váhovou kategorii „M“. To jsou nejběžněji používané váhové třídy. Opět pokud finanční poměry dovolí, je dobré hrát se svým vlastním kotoučem, na který si zvyknu, nebo pokud má oddíl dostatek financí a zakoupí sadu stejných kotoučů, je to pro hráče výhodou.
Ještě se vrátím ke kluzným deskám, je dobré mít sadu na led (gumové) a sadu na asfalt/beton (plastové) s ohledem na to, že se hraje celoročně.
Provedení hodu
Před provedením hodu by hráči mělo být jasné, po dohodě v družstvu, co má udělat, tj. jaký hod má provádět a co je jeho cílem. Změna záměru „na poslední chvíli“ přesnosti provedení hodu nepřispívá a snižuje úspěšnost. Během přípravy na hod není potřeba až příliš chvátat a při jeho provedení by se měl hráč maximálně soustředit a „odfiltrovat“ vedlejší hluk, „ někdy i nesportovní projevy soupeře nebo diváků“, podobně i pohyb na vedlejším hřišti či jiné úmyslné nebo neúmyslné rušivé vlivy. Nedoporučuji ani komunikaci s vlastními spoluhráči při jeho samotném provádění. Podcenění této věci často vede k nesoustředěnosti a pokažení i zdánlivě zcela jednoduchého hodu. „Rituál odhodu“ si každý určuje sám, ale domnívám se, že příliš krátké, ale i příliš dlouhé zaměřování na cíl je na úkor přesnosti provedení. Doba a způsob, jak se hráč dostává do stavu soustředění, je do značné míry individuální a jedná se o důležitý předpoklad úspěšného provedení. Je dobré, být ještě před hodem rozhodnut, čeho je potřeba dosáhnout a jak to chci provést. Následné provedení a jeho výsledek je pak součtem kvality úkonů, při jeho realizaci. Jednou z dalších důležitých věcí je, aby použitá obuv na asfaltu nebo betonu neklouzala. Dobré a pevné postavení s tím, že se hráč může dobře opřít do hodu je správné. Odhodová noha, na které stojíte, je oporou a nesmí klouzat. Na ledě je to stejné, protože stojí na pevné odhodové stupačce. Pro druhou výkrokovou nohu je však přípustné i trochu žádoucí její kontrolované vyklouznutí ve směru hodu. Intenzitu a délku skluzu si však určí a řídí sám hráč.
Právě dobrá koordinace pohybů nohou a celého těla do značné míry předurčuje jeho výsledek, úspěch nebo neúspěch.
Držení těla při provádění hodu
Pravák si pravou nohou stoupá na odhodové místo, tj. na ledě na stupačku, na asfaltu na vyznačený bod odhodu. Levou nohou mírně předkročí ve směru hodu. Při kývání kotoučem se snažíme držet tělo, pokud možno rovnoběžně k cílovému poli, kam máme umístit kotouč. (spojnice ramen je rovnoběžná s přední čarou cílového pole). Kývající ruka prodloužená ručičkou by měla směřovat přesně v ose hodu, tj. na cíl, kam by měl hozený hrací kotouč směřovat. Při kývání se přesvědčíme, zda se ruka v ramením kloubu kýve volně a při volně natažené paži, ve které kýveme kotoučem je v ose – směru hodu. Intenzita kývání by se měla pomalu zvyšovat, až po moment, kdy se hráč rozhodne kotouč vypustit na namířený cíl. Poslední „zhoupnutí“ kotouče by nemělo být extrémně silné oproti předchozímu kývání – houpání, protože pokus o dodání síly do hodu na „poslední chvíli“ vede k tomu, že se až příliš tlačí do ručičky, s úmyslem dodat kotouči potřebnou razanci, a zpravidla se kotouč rozkýve – nepoloží se správně na plochu hřiště. Neklidný skluz kotouče během jízdy do cílového pole ubírá na účinnosti, protože se plně nevyužije vlastností zvolené kluzné desky. Při usazování je (na asfaltu) hod dlouhý – přejede buď cílové pole úplně, nebo nezastaví na místě, kde by měl a je v zadní části hracího pole (na ledě je při rozkývání naopak krátký). Při volbě příliš měkké desky a při dobrém položení, může dojít k tomu, že hod je také krátký. Z řečeného vyplývá, že je důležité se cíleně věnovat dobrému pokládání kotouče na plochu a snažit se, aby byly hody, pokud možno, co do intenzity houpání a celkové přípravy na provedení hodu stále stejné. Trénink by měl být pokusem o opakování stále stejné věci – správného „rutinního“ provádění hodů. Ruka s kotoučem by měla být stále natažená. S nadsázkou se dá říct, že funguje jako kyvadlo.
Rychlost hodu, tj. buď při usazování kotouče, nebo naopak při vyrážení kotouče „zařídí“ právě vhodně zvolená tvrdost desky. Problém s položením kotouče při hodu způsobuje potíž s volbou vhodné tvrdosti desky a pak se stává, že zbytečně volíme tvrdší – rychlejší desku, a tím snižujeme pravděpodobnost dobrého usazení kotouče, nebo při vyrážení kotouče, pokud nedojde k velmi přesnému zásahu nám vlastní házený kotouč cílové pole opustí s vyráženým kotoučem také, a to až na některé taktické výjimky není žádoucí. Při volbě měkčí – pomalejší desky se zvyšuje riziko, že naopak, při dobrém položení kotouč do zamýšleného místa nedojede, nebo případně zavře – schová kotouč, na který jsme potřebovali zahrát. Tím se vývoj hry komplikuje a značně ztěžuje úspěšné dokončení otáčky. V některých zápasech takové chyby (stačí třeba jedna nebo dvě) může zvrátit výsledek zápasu z vítězství v prohru, a vede k ní tato zdánlivě drobná chyba.
Vrátím se však k provádění hodu. V momentu vypouštění kotouče z ruky vykročí hráč směrem k cílovému poli. Nejlépe je, pokud vykročí v ose hodu, tj. ve směru kam má kotouč směřovat. Je to velmi důležité a je potřeba tomu věnovat náležitou pozornost. Ukročení na jakoukoliv stranu z osy hodu má za následek nepřesné trefení cíle, nebo jeho úplné minutí. Pravák vykračuje levou nohou dopředu, levák pravou. Při tomto manévru je potřeba udržet trup – ramena, pokud možno stále kolmo k ose hodu, neotáčet tělem (rameny) na žádnou ze stran. Při výkroku se mírně sníží těžiště těla a mírně se vysune dopředu. Toto je rovněž dost důležité nacvičit. Pokud hráč „rovná“ tělo včetně výkroku při posledním zhoupnutí a vypuštění kotouče, je velmi pravděpodobné, že nepřesnost v provádění tohoto manévru sníží přesnost a úspěšnost hodu.
Pokud to přeženu, hodí-li se (zjednodušeně) jako při „hodu diskem“, tj. pohyb je trochu obloukovitý, snižuje se významně směrová přesnost hodu.
Hřiště a jeho povrch
Obecně platí, že čím je povrch hřiště (asfaltu, betonů, dlaždic) teplejší, dráha zpomaluje a je potřeba hrát tvrdšími – rychlejšími deskami. U znečištěného umělého povrchu je to obdobné. Na ledové dráze je tomu naopak, vyšší teplota led zrychluje. Jiným problémem může být křivost drah, častěji asfaltových nebo betonových, kdy se dá říct, že při „tečení“ dráhy je tato výchylka větší, pokud je hod pomalý (usazuje se) než při střele, která se hraje rychlou deskou. V každém případě je potřeba hod předsazovat, tj. zamířit o něco více do protisměru kam kotouč na křivé dráze uhýbá. Je to však téměř vždy obtížné a je to tak trochu nejistá sázka s ohledem na použitou desku, rychlost hodu a křivost drah vzniklou při jejich výrobě. Ledové dráhy se preparují, zdrsňují se, tj. rolbou se vyryjí (speciální lištou) do plochy příčné drážky, které mají za úkol snížit klouzavost povrchu a zvýšit tím bezpečnost pohybu hráčů po ledové ploše a za druhé při správném chlazení ledu (na – 7 stupňů Celsia) zajišťuje stabilnější chování hrací plochy z hlediska podmínek pro klouzání hracích kotoučů po ní. Rýhování zajistí, že se na plochu „naškrábe“ slabá vrstva ledu (sněhu), která brání výskytu hladkých a velmi kluzkých míst na hrací dráze.
Závěr
Tento stručný popis není ničím jiným než pokusem předat některé zkušenosti získané za dlouhá léta hraní metané, včetně pokusů uspět i na mezinárodním poli. Je především určen těm začínajícím nebo krátce hrajícím kolegům než rutinním hráčům, kteří si museli řadu zmíněných věcí odzkoušet a nacvičit sami. Ze zkušenosti vím, že dodržet všechny zásady při hře, je velmi obtížné, a stává se to pak zdrojem chyb. Metaná je sportem, a ne jediným, kde výsledek hry je dán právě součtem chyb, které při hře uděláme. Ten, kdo jich udělá méně, je úspěšnější. Přesný návod či popis, co by měl hráč dělat a vyhovoval úplně všem, neexistuje. Hráč si musí „najít to své“, ale přece jen je dobré, když se vyvaruje, hlavně na počátku svého hraní, zbytečných chyb, nebo jich nedělá až příliš mnoho najednou. Pokud právě přečtené zkušenosti v něčem využijete a pomohou Vám lépe pochopit některé náležitosti ev. zlepšovat úspěšnost hodů, je to dobré a nezbývá než popřát, aby se Vám hra dařila. A pokud se tak postupně stane, aby Vás i bavila, poskytla radost a uspokojení. Čím více, tím lépe. Je to znamení, že jste na dobré cestě.
Metané zdar!
Zdeněk Meluš – předseda STK ČSM a předseda oddílu MC Včelná